Spanilou jízdu kolem Čech uskutečníme s unikátním krásným oldtimerem. Je to WILLIS PICK UP, který používala americká armáda. Proč právě tento automobil bude jistě laskavému čtenáři jasné, přečte li si článeček, který jsem napsal asi před dvěma lety.
Jak hippákovi Bergerovi ostříhali vlasy
Forman natočil Let nad kukaččím hnízdem v roce 1975. Navzdory pěti Oscarům byl film u nás zakázán a my jsme jezdili houfně do Budapešti, kde měli tehdy méně skalní bolševiky a neshledávali film tak nebezpečný jako naše normalizační skvadra. Bože můj, jak jsme milovali tu závěrečnou scénu, kdy Indián urve v koupelně blázince od podlahy hydromasážní blok, prorazí jím okno a utíká... Ta scéna indiánského obra svobodně běžícího k obzoru nám dávala naději, že se taky jednou z vězení vymaníme. Amerika pro nás byla symbolem volnosti.
Po večerech u vytažených kanoí a kajaků jsme o ohně vzdorovitě zpívali, nehledě na to , že Rudé právo nazývalo amerického prezidenta Reagana zločincem: ... krásná Meredith, ty víš, kdo jel se bít, kdo plul na křižníku na Guadalcanal. Amerika pro nás byla, navzdory falšování dějin zemí, která za nás bojovala proti nacismu.
A znova jsme se dívali na Formanovy Vlasy a slzeli, když si dal hippák George Berger ostříhat kvůli kamarádovi své dlouhé vlasy a místo něho odejel padnout do Vietnamu. Amerika pro nás byla hrází proti nesmyslnosti totalitarismu a svoboda slova snem.
Minulý týden jsem dostal dopis od českých a amerických pacifistů. Plánují na 21.srpna, na den výročí okupace Československa v Praze demonstraci proti umístění americké protiraketové základny. Některé z pořadatelů znám, například Američanku Ariannu, žijící v Praze. Občas mi napíše dopis a upřímně tepe, stejně jako někdejší Formanovi hippáci, nepravosti světa. Tentokrát mi napsala svou dojemnou češtinou: „Akce pripomina Sovetska okupace Ceskoslovenska. To stacilo a nikdo nepotrebuje aby dalsi velmoc zaridil vojensky zazemi v CR.“
Nemůžu se k tomu nevyslovit. Už jen proto, že jsem brutální sovětskou agresi v roce 1968 zažil na vlastní oči a kůži. Nemůžu srovnávat noční vtržení několika set tisíc vojáků bolševického totalitního státu Leonida Brežněva se smluvními a spojeneckými návrhy jednoho z nejstarších demokratických států světa na společnou obranu.
Jednou vloni mne dívka Arianna, jejímuž odporu vůči jakémukoliv násilí beze zbytku věřím, pozvala na besedu odpůrců amerických zásahů v Kosovu, Afghánistánu a Iráku. Protože jsem jako novinář všechny tyto americké vojenské akce také viděl na vlastní oči a zažil na vlastní kůži, šel jsem tam. Mé překvapení bylo hodno mistrovské románové zápletky. Ve velkém sále proti válce protestovalo několik desítek českých a českoamerických pacifistů, většinu obecenstva však představovali zástupci Komunistické strany Čech a Moravy a Komunistického svazu mládeže.
Myslím, že je potřeba oddělit čistě altruistická protiválečná snažení od snah našich komunistů zabránit zřízení americké základny na našem území. Pacifismus o kterém se zde zmiňuju má kořeny v přirozeném lidském odporu k násilí, odpor našich bolševiků proti americkým zásahům proti teroru ve světě a proti plánované americké základně vyplývá ze staré, několik desítek let komunisty pěstované ideologické nenávisti ke Spojeným státům. Škoda, že mladí Američané žijící v Česku našim komunistům naletěli a chystají se spolu s nimi 21.srpna zfalšovat vzpomínku na okupaci.
Možná, že by stálo zato připomenout Arianně, že to byla Amerika, která vytahovala za Evropu kaštany z ohně za 1.světové války, za 2.světové války, ve Vietnamu, kde padl George Berger, v Koreji, v Kosovu, v Afghanistánu a v Iráku i na Guadalcanalu, kde krásná Meredith nechala snít svého milého „věčný sen, když se hvězdy stkví v ticho půlnoční“.
Jaromír Štětina
senátor
