Zhruba půl století dospěle pozoruji svět. Padesát let se nořím k poznání tajemných hloubek. Pojmenovávám je jednoduchými slovy: život, laskavost, shovívavost, láska, jindy pak třeba zášť a násilí či smrt. Ani jedna z hlubin nemá dno. K jejich podstatě se nedá dohlédnout, dá se jen tušit. Učím se obdivovat sílu slova, útoky nenávistníků se učím chápat. Je to studium za pochodu. Zápočty jsou utržené rány, zkoušky každé drobné vítězství. Celkem drsná škola, i když se dá vydržet.
Prohrané bitky a bitvy se pamatují lépe než výhry. Uplývajícími desetiletími vás přestanou znepokojovat a trápit. Přestanete je vypuzovat z paměti, až pak jednou zjistíte, že své porážky ctíte, že vás přestaly mučit. Ruský voják, který mi zapíchl kalašnikova do břicha u Jiráskova mostu v Praze v srpnu 1968 jaksi přestal být zloduchem. Léta v maringotkách a u vrtných souprav patří k mým nejlepším univerzitám. Fárání v okovu na dna šachtic mi dodnes voní rozdrceným živcem a slídou. Hořící síru na dně velkého severočeského dolu jsem vdechoval pět nebo šest let, dnes už mi sirné výpary připomínají jen večerní semináře politických desperátů v hornické hospodě v Bílině. Byla to sviňská doba plná násilí a křivd. Ten důl se jmenoval tenkrát bůhvíproč Maxim Gorkij. Byla to nádherná doba. Bez ní bych nemohl být pyšný na ty, s nimiž jsem ji žil a kteří mi byli docenty a profesory bez portfeje. Zbavil jsem se nenávisti k volhám, kterými mne vozili k výslechu, „kachlíkárna“ v Bartolomějské mne nechává klidným a zapomněl jsem na tváře estébáků, které jsem si usilovně vštěpoval do paměti po každém zatčení a po každém výslechu. A pak ty nádherné cesty za svobodou do přírody, do peřejí, skalních měst a zvonící skoby zatloukané do žulových ploten.
Ani v nejbujnější fantazii jsme si nedokázali představit, že se dočkáme pádu komunismu. Stalo se. Bylo mi takřka padesát, když jsem se stal novinářem. Asi to byl nějaký cílený zásah osudu, že jsem se vyučil neveselému novinářskému řemeslu: čtrnáct let jsem pracoval jako válečný zpravodaj a prošel asi dvacet válek; od těch balkánských až po Východní Timor. V nich jsem měl občas pocit, že je to zejména hlubina nenávisti, jejíž dno jsem schopen zahlédnout. Násilí se mi hnusilo. Pak jsem jednou pocítil fenomén, o němž jsem věděl, že existuje, velmi dobře jej popsal slavný válečný fotograf Robert Capa. Cítil jsem, že mne najednou začínají války přitahovat. Obdivoval jsem je jako dodavatelky příběhů, obrazů, osudů. To je chvíle, kdy je nejvyšší čas válečné novinařiny nechat. Odložil jsem kameru a zápisník a začal pracovat v Senátu. Dohromady je to skoro dvacet let života z oněch padesátiletých univerzit. Je čas na diplomovou práci. Cítím, že mám povinnost zpracovat, zužitkovat to, co jsem poznal, ve prospěch obecného zájmu. Tolik let v zahraniční novinařině a ve vysoké politice je dobrou kvalifikací pro řemeslo zvané poslanec Evropského parlamentu. Mnohem důležitější však je , že mne dlouhá léta studia násilí dovolila, abych se zbavil zloby. Poslanec EP by měl dokázal v kritickém okamžiku rozlišit hranici mezi dobrem a zlem. Nežijeme ve vzduchoprázdnu, Evropská Unie je vlastně jen malým poloostrovem na západě Euroasie. Proto jdu do eurovoleb s větou, v níž je slovo BEZPEČÍ.
Jaromír Štětina
Sedm pilířů mé kampaně
Vlajka Evropské unie
Jsem Evropan. Jsem Evropan Čech. Útěky do neevropské české ulity jsou nebezpečné. Chci, aby Evropa měla svůj řád, ať už se jmenuje ústava či Lisabonská smlouva. Chci aby měla své představitele, svůj parlament a vládu. Chci aby byla celkem rovnoprávných států a čerpala z tradičních evropských kořenů, k nimž patří křesťanství, demokracie a humanita. Její sjednocení je také podmínkou k tomu, aby byl zastaven nástup politických extremistů jako jsou islamisté, nacisté a komunisté. Chci aby mne Evropa chránila, proto ctím i povinnosti, které k ní máme.
Vlajka České republiky
Jsem Čech. Jsem Čech Evropan. Jsem s Čechy, Moravou a Slezskem spojen skrze Hrubína, Máchu, Nerudu, Čapka, Eisnera, Patočku, Seiferta… Je to nejkrásnější země ze všech, které jsem viděl. Je líbezná, protože byla nadána milostí přírody, je drsná, protože prošla těžkými zkouškami, žijí v ní lidé dědící staleté moudrosti i staleté předsudky, což jim dává možnost, aby si svou minulost stále a stále opakovali. Je to země, kterou je potřeba někdy bránit slovem, někdy zbraní.
Vlajka Spojených států
Moje maminka byla Čechoameričanka. Učila mne úctě k americké demokracii. Milovala socialismus Jacka Londona a vedla mne ke čtení Hemingwaye, Theodora Dreisera, Walta Whitmana, Faulknera a Scotta Fitzgeralda. Josepha Hellera a Kerouaca jsem si už našel sám. Maminka nesnášela bolševismus, stejně jako její táta. Věděla, že nejlepší společenská smlouva, jakou může lidská pospolitost uzavřít je postavena na ctění demokracie. Přesto, že má demokracie tolik chyb. A právě spojenectví s tradiční americkou demokracií je to, co považuji za garanci naší národní bezpečnosti. Vlajka s pruhy a hvězdami má říci voliči, jak důležité jsou pro mne transatlantické bezpečnostní vazby. Ať už multilaterální, jako je NATO, či bilaterální.
Člověk v tísni
Pro znak humanitární organizace Člověk v tísni mám slabost. Viděl jsem ho už na různých místech světa, všude tam, kde byla potřeba pomoci. Ať už kataklyzma, kde Člověk v tísni působil, byla způsobena přírodou (povodně, zemětřesení, sucho) či člověkem (války, revoluce, teroristické akce). Jsem spolu s přítelem Šimonem Pánkem a Českou televizí jedním ze tří zakladatelů společnosti. Jsem na své otcovství pyšný, protože je to dnes již dospělá patnáctiletá slečna, která je si vědoma své ceny. Jsem rád, že společnost vznikla, tak jak vznikla: ze spojení novinářů pracujících v krizových oblastech a humanitárních pracovníků.Málokterá evropská organizace tohoto typu udělala pro obranu lidských práv tolik jako Člověk v tísni. A to už nemluvím a festivalu Jeden svět, který vydupal ze země jiný můj blízký přítel Igor Blaževič. Nebo program Jeden svět na školách, který připravuje v Člověku v tísni tak skvěle Karel Strachota.
Epicentrum
Ještě v době, kdy jsem byl šéfredaktorem Lidových novin a redakce sídlila na Národní třídě v Topičově domě, tedy někdy v roce 1992 vznikl v redakci tým spojený myšlenkou zabývat se humanitární pomocí ve válečných konfliktech. Skupinka si říkala Epicentrum a prosadila, že v Lidovkách vznikla Nadace Lidových novin. Její první významnou akcí byla humanitární pomoc SOS Karabach. Po odchodu z Lidových novin se z Nadace Lidových novin vyvinula společnost Člověk v tísni a název Epicentrum přešel na malou novinářskou agenturu, která až do konce devadesátých let novinářsky a filmařsky zpracovávala krizové oblasti světa. Hlavním mým spolupracovníkem v ní byla Petra Procházková.
Sv.Jiří
Svatý Jiří bojuje s drakem. Svatý Jiří bojuje s ďáblem. Svatý Jiří bojuje s násilím. Je mi ctí, že jsem se mohl setkávat s lidmi, kteří ho měli, aniž by to nějak deklarovali, ve svém štítu. Byla to třeba paní Larisa Bogoraz, která statečně na Rudém náměstí protestovala proti okupaci Československa. Byli to mí ruští přátelé z organizace Memoriál a bývalí vězni �" zekové. Byli to mí stateční přátelé v holešovickém Geologickém průzkumu a celá konspirační překladatelská skupina „pravicových oportunistů, organizátorů protistranických, protisocialistických a protisovětských akcí a kampaní“ , jak nás nazývala Strana a Vláda. Mezi ony vzácné postavy se svatojiřským štítem patří třeba můj přítel Andrej Babickij, určitě nejlepší ruský válečný zpravodaj, patřil sem čečenský gerilový generál bojující proti ruskému násilí Aslanbek Ismailov. Patřil sem můj někdejší šéf na bílinské šachtě Jarda Václ, který si 21.srpna 1968 nechal narůst vous a dodržel, co slíbil, že si ho totiž oholí, až odejde poslední sovětský voják. Nikdy ho nezlomili. Patří sem všechny ruské mámy, které hledaly v čečenských válkách po horách své padlé a zajaté syny. Určitě nemůžu zapomenout na čečenské studentky oblečené do vaťáků, s kalašnikovem přes rameno. Nasadily proti násilí své životy. Měl jsem štěstí na svatojiřské přátele. Bylo a je jich hodně.
